Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. 12. 2007

Ukázala se Boží milost

Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Titovi 2:11-14)

     Chtěl bych vám říct příběh o jednom chlapci, který se jmenoval Petr. Obvykle byl Petr poslušný chlapec, ale v den svých narozenin se nějak rozdováděl a nechtělo se mu moc poslouchat. Tatínek ho varoval, a řekl mu, že půjde spát na půdu a bude o chlebu a o vodě, pokud ještě bude zlobit. Ale ani toto varování nepomohlo, a tak mu otec připravil slíbený chléb a vodu, a spolu s přikrývkou zavedl chlapce na půdu. Když pak doma usedl s manželkou k večeři, nemohl se na nic soustředit. „Vím, na co myslíš,“ říká mu manželka, „ale musíš dodržet své slovo!“  „Máš pravdu, musím dodržet své slovo, jinak bych ztratil respekt.“ odpovídá muž. „ Ale když on je tam tak sám!“ Vstal od stolu, políbil manželku, vzal si kus chleba a sklenku vody a šel za svým synem. Když chlapec usnul na tvrdé podlaze, otcovo rámě mu bylo polštářem. Ukázala se otcova láska ke svému synu.

     V tom našem textu čteme podobnou zvěst. Ukázala se Boží milost všem lidem. Tak jako ten otec se rozhodl jít vytrpět následky neposlušnosti se svým synem, tak i Ježíš přišel, aby vzal naše hříchy a jejich následky. On za nás zemřel! Možná bychom chtěli, aby se dnes nemluvilo o našich hříších a bídách. Chceme slyšet radostné věci – jsou přece vánoce! Ale ono to k vánocům patří. Vidíme to i v tom našem textu. Verš 12 mluví o bezbožnosti a o světských vášních. My všichni hřešíme hříchem bezbožnosti, snažíme se poradit si bez Boha. Udělali jsme si z něho takovou vánoční figurku. Vytáhneme Ho, když je Ho třeba, pověsíme na stromek a zase na Něj zapomeneme. Vy sami víte, jak tragicky málo prostoru dáváte Bohu ve svém životě. Apoštol Jakub nám mluví, co je tou opravdovou zbožností. Říká, že opravdová zbožnost je pamatovat na vdovy a sirotky a chránit se před poskvrnou světa. Jak je to s tou naší péčí o potřebné? Nevidíme a nechceme vidět ty, kdo potřebují naši pomoc. Možná si vzpomeneme jednou v roce – o Vánocích. Ale zbožnost není sezónní záležitost – je to životní styl. Jakub dále mluví o poskvrně světa. I apoštol Pavel používá podobný termín – mluví o světských touhách či vášních. To jsou touhy a vášně, které usilují o pomíjitelné hodnoty. Nemluví se zde nezbytně o nějakých zvrácených touhách. Světské hodnoty jsou totiž hodnoty, které jsou užitečné jen v tomto světě. Našim hříchem je to, že toužíme po pomíjivých hodnotách místo toho, abychom hledali hodnoty věčné. Nemám nic proti nakupování drahých dárků, ale překvapila mne informace, že Češi utrácejí za dárky nejvíce ze všech Evropanů.  Myslím, že to jen potvrzuje fakt, že se naše společnost zaměřujeme na pomíjitelné hodnoty. Nevidíme, že by se rostoucí prosperita naší společnosti odrážela v rostoucí duchovní a morální situaci. Vyhledáváme majetek, postavení, úspěch, ale nic z toho si z tohoto světa nevezmeme. Takoví jsme my lidé. A do toho všeho, do naší bídy, do naší lidskosti se ukázala Boží milost

Ukázala se Boží milost a ta milost má dvojí užitek!

Její první užitek je, že zachraňuje.

Bůh poslal svého Syna, aby se stal člověkem, a aby za hříchy člověka zemřel. Tak člověka vykoupil, vyplatil ze smrti. To nám říká ten 14 verš. V tom je ta milost, v tom je ten význam Vánoc – Bůh se sklonil k člověku, aby se za něj obětoval. On zemřel za naši bezbožnost a za naše světské touhy. Díky tomu, že On přišel, narodil se a zemřel, my můžeme žít. Dokonce nás nazývá svým vlastním lidem. Ta fráze, která je zde použita, je přesně stejná, jako fráze používaná ve Starém zákoně pro Izrael. Říká, že my křesťané jsme Jeho lidem, a že On se za nás, za Svůj lid, posvětil. Tu zprávu o kříži a o odpuštění hříchů slyšíme  pořád znovu a znovu. Ale to je ta nejdůležitější zpráva a nikdy jí není dost. Někteří to nemají rádi a o těch, kdo káží tuto zvěst říkají, že se pořád opakují a že jejich kázání nejsou dostatečně intelektuálně stimulující. Avšak vidíme i v samotném Písmu, že se nemáme snažit pouze o intelektuální stimulaci, ale že máme kázat pouze Krista ukřižovaného. A toho o Vánocích zvěstujeme. Musíme si uvědomit, že věčný život, čili příslib nebe, je nám zaslíben proto, že Boží Syn, Ježíš Kristus za nás zemřel. Když dělám křestní pohovory s mladými lidmi, často se jich ptám, proč si myslí, že půjdou do nebe. Někteří odpovídají, že neví, jiní, že jsou dobří, další proto, že věří. Málokdy slyším, že tam půjdou, protože za ně zemřel Ježíš Kristus. A proto je ta zpráva tak důležitá a potřebujeme si ji neustále připomínat. Proto i apoštol Pavel ve svém dopise Titovi a celému sboru na Krétě tuto pravdu připomíná. Uprostřed instrukcí a napomínání je upozorňuje na důležitost Kristovy oběti. Titus a s ním každý člen jeho sboru si museli položit zásadní otázku: Ukázala se i nám ta Boží milost – vykoupil mne Ježíš, vyplatil mne z moci hříchu?

     I já a vy se musíme ptát tuto zásadní otázku: Ukázala se i tobě tato milost – jsi vyplacený ze smrti nebo žiješ starým životem a ke smrti stále směřuješ? Jako ten chlapec v tom úvodním příběhu, můžeš ležet na tvrdé podlaze smrti, nebo být v objetí Ježíše. Pokud ještě nepatříš Ježíši, rozhodni se pro něj dnes. Bible říká, jak to můžeš učinit – skrze pokání a víru. Proto vás dnes prosím, změňte své životy, čiňte pokání a věřte! Pokud Ježíši patříš, tak se z toho raduj, neboť dnes si připomínáme den, kdy se ti narodil Spasitel.

To byl ten první užitek – ukázala se milost, která zachraňuje.

Druhý užitek této milosti je, že nás ochraňuje.

Ukázala se milost, která ochraňuje. Ochraňuje nás tím, že nás vychovává. Výsledek toho vychovávání je (jak čteme ve v.12) rozumnost (střídmost), spravedlivost a zbožnost. To vychovávání není něco co děláme my, ale zase je to důsledek Boží milosti, která se zjevila. Bůh má těžký úkol - vychovat nás, aby z nás něco bylo. Není to jednoduché a všichni rodiče to dobře ví. I já jsem svým dětem letos vysvětloval, že nesmí sami ze stromečku nic trhat. Vůbec mi nejde o to, aby děti nic nedostaly, ale jde mi o to, aby ty vánoční dobroty nejedly pořád, aby jim nebylo špatně. Ale ony to nechápou a využijí každou příležitost k tomu, aby tam něco utrhli. Stejné je to s námi lidmi. Bůh nás vychovává, ale my jeho výchovu odmítáme. A vlastně sami víme nejlíp, co je nám potřeba. Je to dřina, a Bůh má tu dřinu s námi lidmi. Bůh říká, že máme chodit pravidelně mezi ostatní křesťany, ale na to my nemáme čas. Říká, že se máme se svými dětmi modlit a číst jim z Bible, ale to je staromódní. Říká, že máme ctít rodiče, ale vždyť je tak jednoduché zavřít je do domova důchodců. Sami často víme lépe než Bůh, co máme dělat.

I my se někdy chováme obdobně. Nestačí nám říct, že to nemáme dělat, musíme se na vlastní kůži přesvědčit, jak odporné to naše jednání je. Bůh často zasáhne, aby nás zastavil na té naší špatné cestě, a někdy nás nechá jít přes těžké situace, aby námi zatřepal a přivedl nás zpátky k sobě. V Ježíši Kristu jsme dostali milost, která nás ochraňuje. A ochraňuje nás tím, že nás vyučuje a mění. Nechme se měnit, nechme se ochránit, nevzdorujme. Potom ve svém životě objevíme onu rozumnost, spravedlivost a zbožnost.

A ještě něco se stane. Ve verši 13 čteme, že budeme očekávat - budeme očekávat příchod Krále králů a Pána pánů. A budeme ho očekávat s radostí a ne se strachem, jelikož On je náš Zachránce a Ochránce a ne náš Soudce.

Ukázala se Boží milost.

Ukázal se Ježíš Kristus.

Ukázal se Tvůj Zachránce a Ochránce.

Přeji Vám požehnané prožití Vánočních svátků a uvědomění si, že tím největším vánočním darem je milost, která se projevila v narození Pána Ježíše Krista.