Jdi na obsah Jdi na menu
 


Usiluj o dar prorocké řeči

11. 6. 2018

1.jpgV Bibli čteme často o prorocích a proroctvích. Když se řekne prorok, vybaví se nám možná Eliáš nebo Izajáš. Možná si vzpomeneme na proroctví o narození Ježíše Krista. Bylo předpovězeno například, že bude z rodu Davidova, že se narodí v Betlémě, že bude zabit a že vstane z mrtvých.

Má proroctví místo v dnešní době? To je velmi důležitá otázka. Ještě v prvotní církvi čteme o přítomnosti proroků. A třeba Jan Křtitel obdržel na ostrově Patmos zjevení či proroctví přímo od Ježíše Krista, které je součástí Nového zákona.

Proroctví se rovněž objevuje v seznamu duchovních darů pro církev. Dnes bychom v různých církvích našli různé přístupy k tomu, jak tyto dary máme chápat. Jsou takoví, kteří říkají, že se nic nezměnilo a stejně jako tehdy máme proroky, kteří mluví za Boha. Na opačném konci budou ti, kteří řeknou, že proroctví jako duchovní dar pominulo, když nám bylo dáno celistvé Boží slovo, Bible.

Takže se dnes dotkneme velmi ožehavého tématu. Sám vyznávám, že mnohé věci i v této oblasti plně nechápu. Ale moji touhou je, aby výsledkem našeho přemýšlení bylo to, že budeme více takoví, jakými nás chce Pán Bůh mít.

Přečtěme si tedy text, určený na dnešní neděli.

 

Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči. Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím. Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení. …

Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění a všichni by mluvili ve vytržení, a přišli by tam lidé nezasvěcení a nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte? Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: "Vskutku je mezi vámi Bůh!"

(1. Korintským 14, 1-3 a 23-25)

 

Ten náš text tedy hovoří o daru prorocké řeči a jednoznačně z něj vyplývá, že proroctví je dobrý Boží dar církvi. Pojďme se tedy společně zamyslet nad tím, co jsme četli. Chtěl bych dnes především zdůraznit, jaký je kontext daru proroctví, jaký má být k němu náš vztah a jaký je cíl proroctví. Pojďme se tedy na to podívat.

 

1. Kontext daru proroctví: Láska

To první, co v našem textu čteme, je příkaz: „Držte se lásky!“ (v.1) Když se mám něčeho držet, tak to znamená, že se toho musím jednou chytit a potom už nepustit. Když dítěti řekneme, aby se nás drželo za ruku, tak to dítě nás musí v prvé řadě chytit a potom nepřestat držet. Pán Ježíš o sobě říká, že je láska. Člověk se v prvé řadě musí jednou v životě chytit právě Pána Ježíše Krista. To je moment, kdy Mu uvěříme. A potom se Ho nesmíme pustit. On je ten, který v nás působí, že dokážeme milovat Pána Boha i lidi. A Pavel ukazuje, že láska je kontextem služby.  

Pokud máte před sebou Bibli, tak v ní vidíte, že už celá dvanáctá kapitola naší epištoly hovoří o duchovních darech a to o těch nejzázračnějších jako je uzdravování, mocné činy a podobně. Následuje však jednoduchý příkaz: „Usilujte o vyšší dary!“ (12,31) Co je tím vyšším darem? Právě ta láska. O tom mluví celá třináctá kapitola, která je vložena do té debaty o duchovních darech, ještě před tím naším přečteným textem. Dovolte, že přečtu jen ten počátek: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“ (12,1-2)

Co nám tady apoštol Pavel chce říci? Ukazuje, že láska k Pánu Bohu a láska k lidem je základem jakékoli duchovní služby. Duchovní dary mohou být k užitku pouze v kontextu lásky k Pánu Bohu a lásky k člověku. Bez toho, se mohou dokonce stát prokletím církve a škodit církvi. Pavel i o tom hovoří v naší kapitole. A žel i dnes to někdy vidíme, že lidé jakoby soutěží v tom, kdo je duchovnější, kdo má více darů a chtějí být rozeznávaní jako ti obdarovaní a to je velké prohra.

Pavel říká, že bez lásky nic nejsem. Bez Krista jako dárce lásky, nic nejsme. A tak moje první aplikace dnešního kázání je ta, že můžeme činit pokání z toho, že se slabě držíme Pána Ježíše Krista a tedy že nemáme dost lásky k Pánu Bohu a k lidem. Prosme, aby základem jakékoli naší služby byla láska k Pánu a láska k lidem. Největší překážkou lásky je vždy naše sobectví. Prosme, aby nám ho Pán Bůh odpustil a aby nás měnil. Prosme o více lásky, o srdce, které by milovalo nade vše Pána Ježíše Krista a které by umělo vidět druhé jako přednější sebe. Takové srdce nikdy nevypěstujeme sami. Takové srdce je tím největším darem od Pána Boha. Prosme o něj!

 

2. Náš vztah k daru proroctví: Usilujme o něj

To je ten druhý příkaz, který tady čteme. Ten první hovořil o tom, že se máme držet lásky a ten druhý nám říká, že máme usilovat o dar prorocké řeči. Přečtěme si to přesně: „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči.“ (v.1)

Máme tedy usilovat o duchovní dary a nejvíce o dar prorocké řeči. Co je tím darem prorocké řečí? A tady narážíme na ten problém, který jsem zmínil už na začátku. Mnozí křesťané se tady rozcházejí. Zkusme se tedy nad tím zamyslet.

Prorok v Bibli je ten, kdo mluví za Boha. V Novém zákoně se opakovaně setkáváme se spojením „apoštolové a proroci“. Někdy je to použito ve smyslu autorů Božího zjevení. Proroci byli ti, které si v době Starého zákona Pán Bůh použil, aby zapsali Jeho slovo. Apoštolové byli to, kdo přijali Boží zjevení přímo od Pána Ježíše. To, co nám apoštolové a proroci předali, máme dnes v Bibli, kterou považujeme za Duchem inspirované a bezchybné Boží slovo. K této Bibli už nikdy nebude nic přidáno. Je to uzavřené Boží zjevení.

Nemáme dnes prostor na dlouhé argumentování, ale já jsem přesvědčen, že když Pavel říká, že mají křesťané usilovat o dar prorocké řeči, tak nás nežádá, abychom se stali těmito typy proroků. Jsem přesvědčen, že tento prorocký a apoštolský úřad již skončil. Už tady takoví proroci a apoštolové nejsou.

Když se řekne proroctví, tak se nám také někdy vybaví předpověď budoucnosti. Může Pán Bůh zjevit to, co přijde v budoucnu? Určitě může. Ale je proroctví o předpovídání budoucnosti? Určitě není. Mohlo být součástí, ale není základním prvkem proroctví. A právě ten dnešní text nám to vysvětluje.

Pavel nejen korintským křesťanům vysvětluje: „Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení.“ (v.3) Prorocký dar se tedy projevuje tak, že osoba vedená Božím duchem promluví k člověku takovým způsobem, který vede k duchovnímu užitku, napomenutí a povzbuzení. Tedy jde o slovo, které má duchovní dopad na lidský život.

Na konci této kapitoly po dlouhé pasáži, kdy Pavel tento dar rozebírá, tak nám představuje ještě jeden velmi konkrétní příklad. Přečtěme si jej ještě jednou.

Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění a všichni by mluvili ve vytržení, a přišli by tam lidé nezasvěcení a nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte? Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: "Vskutku je mezi vámi Bůh!"“ (v.23-25)

Pavel tady dává příklad prorocké řeči ve shromáždění. A říká, že důsledek je ten, že nevěřící a nezasvěcený člověk je souzen a usvědčován. Tedy Duch svatý si používá to prorocké slovo, aby usvědčovalo z hříchu. Oslovený člověk najednou vidí, co je v jeho srdci. A důsledkem je jeho pokání před Bohem.

Z toho upět vidíme, že prorocké slovo není něco, co se musí potvrdit až v budoucnosti. Prorocké slovo v tomto případě mluví do života okamžitě. A jak už Pavel psal na počátku, je k duchovnímu užitku, k napomenutí a povzbuzení. Toto slovo může zaznít v kostele, ale toto slovo může zaznít při soukromém rozhovoru při obědové pauze v práci nebo při návštěvě rodinných příslušníků, kdekoli.

Kolikrát už jsem slyšel to, že nějaký posluchač kázání si myslel, že někdo kazateli prozradil všechna tajemství jeho života. Proč se to děje? Protože zvěstované slovo mělo původ v Duchu svatém, který si ho použil.

Apoštol Pavel tedy říká, usilujte o dar prorocké řeči. On to nepíše jen pastorům nebo evangelistům. On to píše všem sborovníkům. Já a každý z nás, kdo věříme Pánu Ježíši Kristu, máme usilovat o dar prorocké řeči. Máme usilovat o to, aby si nás Pán Bůh používal, abychom do životů lidí přinášeli Duchem svatým připravené a načasované Boží slovo.

Je obrovský rozdíl mezi tím, když my sami lidem do života mluvíme, a když skrze nás mluví Duch svatý, když je to tedy prorocká řeč. Duch svatý totiž dává moudrost kdy mluvit a co mluvit. Usilujme o dar prorocké řeči.

Jak to máme dělat? Modleme se o to. Modleme se o dar prorocké řeči. A když je to pro vás moc silné slovo, tak se modlete o to, aby skrze vás Duch svatý mluvil do života lidí. Ale pokud chcete mluvit vedeni Duchem svatým, pak nutně potřebujete číst Boží slovo. Protože to je zdroj, který Duch svatý využije. Usilovat o dar proroctví nelze, pokud se nevystavujeme Božímu slovu.

Čiňme pokání z toho, že tak málo o dar proroctví usilujeme. A prosme a změnu. Prosme, abychom byli použitelní pro prorocké dílo Božího Ducha. Neusilovat o to, znamená neposlouchat Boží slovo.

 

3. Cíl proroctví: Spása člověka a Boží sláva

To poslední, co bych chtěl zdůraznit je to, jaký je cíl prorocké řeči. Přečtu ještě jednou ten poslední verš: „ … vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: "Vskutku je mezi vámi Bůh!"“ (v.25) Z toho Pavlova příkladu je vidět, že prorocká řeč vede k pokání. Už předtím nám Pavel řekl, že prorocká řeč je k duchovnímu užitku, k napomenutí a povzbuzení. Takže cílem je jistě spása člověka. Dar proroctví je darem, který má sloužit církvi, aby plnila poslání, které ji dal Pán Bůh. A posláním církve je ukazovat na záchranu, kterou člověk může mít v Pánu Ježíši Kristu. A k tomu potřebujeme dar proroctví.

Ale je tady ještě jeden cíl daru proroctví. Tím konečným cílem je Boží sláva. V tom Pavlově příběhu ten pokání činící člověk vyzná: „Vskutku je mezi vámi Bůh!“ (v.25) Nejen, že ten člověk uzná Boží existenci, on ještě uvidí, že tento Bůh žije ve svém lidu, v církvi. A to přináší slávu Pánu Bohu.

Kolikrát jsme slyšeli, aby někdo, kdo přišel do našeho sboru, řekl: Vskutku je mezi vámi Bůh. Kolikrát jsme to slyšeli v našich rodinách? Je třeba, aby to bylo slyšet častěji.

Pán Ježíš Kristus se stal člověkem, aby nás zachránil pro život s Ním. A nás volá, abychom usilovali o prorocký dar, abychom tedy vedení Duchem svatým uměli ukazovat na Něj. Kéž bychom v kontextu lásky usilovali o dar prorocké řeči a kéž by to vedlo k oslavě našeho Pána Ježíše Krista.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář