Michal Klus - Je psáno...

Ale dnes budu mluvit o jiném měřítku duchovní zralosti. Dnešní text totiž hovoří o utrpení, Když jsem si ho poprvé přečetl, uvědomil jsem si, že tento text může být dobrým zrcadlem. A pro mne byl dobrým zrcadlem a musel jsem činit pokání ze slabosti své víry. Poslechněme si tedy text, určený na dnešní neděli:

Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy. (2.Korintským 1:3-7)

Když jsem si tento text přečetl, uvědomil jsem si, že nám tady Pán Bůh dal jasný příklad toho, jak vypadá reakce na utrpení u člověka, kde je Kristus centrem života. Je tady celý výčet zajímavých projevů toho, jak takový člověk reaguje na utrpení. Vybral jsem čtyři z nich, se kterými se s vámi chci podělit.

1.reakce: Vidí mocnou Boží útěchu

 Na základě dnešního textu jsem přesvědčen o tom, že člověk, který má Krista v centru svého života, vidí uprostřed svého soužení Boží útěchu. Vidí Boha, který jej potěšuje. Apoštol Pavel nám to v přečteném textu připomíná několikrát. Říká, že máme Boha, který je Bohem „veškeré útěchy“ (v.3), že nás „potěšuje v každém soužení“ (v.4), že ta útěcha „na nás skrze Krista přichází v hojnosti“ (v.5). Ta útěcha je v životě apoštola Pavla jistou realitou. A jde o útěchu, která je tu vždycky a která je hojná. Tím si je Pavel jistý. A on nemluví jako teoretik. Mluví jako ten, kdo vytrpěl více než kdokoli z nás. Mohli bychom vyprávět hodně o Pavlově životě, ale dovolte, že jen zacituji osmý verš této kapitoly: „Chtěli bychom, bratří, abyste věděli o soužení, které nás potkalo v Asii. Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme.“ (v.8) Pavel věděl, co je to soužení. Opakovaně mu šlo o život. A on se mohl víc než kdo jiný ptát: „Proč to Bože dopouštíš? Vždyť jde o tvé evangelium. Jestli mne tu budou věznit či snad zabijí, kdo ponese to evangelium dál. Vždyť nás je pouze hrstka. A tolik sborů spoléhá na mne a když zemřu, tak ty sbory padnou.“ Nevím, zda ho takové otázky napadaly, nicméně, protože má Krista v centru svého života, tak uprostřed tohoto strádání vidí mocnou Boží útěchu. Útěchu, která klidní jeho mysl a dává mu do srdce pokoj a jistotu, že Bůh má vše pevně pod kontrolou.

Čím jsem si uprostřed soužení jistý já? Jak reaguji já na utrpení? Dovolte, že vám řeknu, jak chce ďábel, abychom reagovali. Jeho cílem je, abychom neviděli mocnou Boží útěchu. Co to znamená v praxi? Ďábel nechce, abychom zažili pokoj, chce abychom zažívali nepokoj. A činí to tak, že nás uvádí do stavu sebelítosti, kdy sami nad sebou pláčeme. Ubíjíme se tím, jak se vše proti nám spiklo, jak nám lidé ubližují, jak se okolnosti stavějí proti nám. Tím pádem zpíváme podle ďáblových not to známou píseň: Já, Já, Já, jenom Já. Veškerá soustředěnost je upřena na mne, žádna na Boha.

Přiznám se, často na těžkosti reaguji jak pohan. Skočím na to ďáblu i s navijákem. A proto dnes prosím o odpuštění a novou milost jít dál. Prosím o milost vidět v utrpení mocnou Boží útěchu, pokoj, jenž nabízí On sám.

2. reakce: Je povzbuzen

 Ta druhá reakce, které se učím z tohoto textu a z Božího slova vůbec je ta, že člověk, který má Krista v centru svého života, je utrpení povzbuzen. Jak jsem již řekl, ďábel chce přesný opak. On chce, abychom utrpením byli ubiti, abychom propadli depresi, abychom začali pochybovat o Boží moci. Z toho přečteného textu cítíme přesný opak. Pavel je utrpením povzbuzen. Raduje se z toho, že se ještě více může spoléhat na Boží jednání. Připomeňme si tady slova apoštola Jakuba: „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.“ (Jakub 1:2-3) Tato slova nám zní až nenormálně. Ale autor tady chce ukázat na to, že i ty náročné situace Bůh chce použít k našemu dobru. A proto máme důvod k radosti.

 Ten, kdo má Krista v centru svého života je utrpením povzbuzen, raduje se z něho. To samozřejmě neznamená, že utrpení přivolává. Určitě se modlí za pokoj, nekonfliktní průběh misijní práce. Ale v tom všem je připraven přijmout svrchovanou Boží vůli a radovat se z toho, že právě uprostřed těžkostí se projeví Boží moc a dobrota.

 Nicméně, mně moje lidská logika říká, že bych dokázal být povzbuzen i skutečností, že žádnými těžkostmi procházet nemusím. Myslím si, že bych se dokázal radovat, že Pán Bůh z mé cesty odstranil všechny problémy. Realita je ovšem taková, že většina lidí nikdy nevidí absenci problémů jako požehnání od Boha. Naopak, v takové době lidé od Boha odchází, protože nevidí Boha jednat. A je to právě v době těžkostí, kdy mnozí přicházejí k Bohu a vydají Mu svůj život.

 Všimněme si ještě jednoho. Tady není řeč o tom, že jsme povzbuzeni po tom, co se těžkost vyřešila, ale zatímco procházíme těžkosti. Zločinec z kříže se nespolehl na Krista až po tom, co se dostal do nebe, ale zatímco visel na kříži. Už v té chvíli přijal povzbuzení. A to je něco zásadního. Modleme se o Boží milost, abychom uprostřed těžkosti, když ještě nevidíme cíl, mohli být Bohem povzbuzeni a spolehnout se na Něj.

3. reakce: Je povzbuzením

Dovolte, že zmíním třetí reakci, které se učím z tohoto textu. Ta třetí reakce ještě rozšiřuje tu předchozí. Člověk, který má Krista v centru svého života, je utrpením nejen povzbuzen, ale navíc povzbuzuje i druhé. V našem textu čteme: „Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my.“ (v.6) Apoštol Pavel tady říká, že jeho soužení je k povzbuzení druhým. A my to nemůžeme chápat jinak, než že to, jak snáší utrpení, jak je v utrpení potěšován Pánem, je k povzbuzení druhým.

 Myslím, že jsme se s tím setkali snad všichni. S lidmi, kteří pro nás byli obrovským příkladem v tom, jak silně nesli utrpení, jak jasné svědectví víry měli. Já jsem takových lidé ve své životě potkal mnoho. A nejčastěji to byli lidé starší a nemocní, kteří nesli své břímě a byli mi velkým povzbuzením. Když přemýšlím o tom, kdo mne nejvíce povzbudil, tak se mi vybavují právě lidé nemocní, ochrnutí, lidé, kteří prožili nenadálý odchod někoho ze svých blízkých. Nevybavím si až tak mnoho lidi zdravých a bezstarostných.

 Dovolte, že i tady opět připomenu, co chce ďábel. On nenávidí povzbuzení a chce pravý opak. Jak jsme již řekli, jeho touhou je, abychom byli zahleděni do sebe a naříkali a stěžovali si. A jeho cílem je, abychom takovým postojem nakazili i ostatní. Ono to jde velice lehce. Protože když začnete naříkat na zdraví a na nízký důchod a na politiky a na snachu, tak on to je velmi nakažlivé a druhé osoba se přidá, protože vás chce trumfnout a dokázat, že je na tom ještě hůř. Protože ono to je populární být takovou chudinkou, kterou každý polituje. Některým to dělá velmi dobře, když je litují. Ale to není křesťanský přístup k životu. Člověk, který má Krista v centru svého života, je pro druhé povzbuzením.

4. reakce: Má pevnou naději a jistotu

 Přesně tohle nám říká poslední verš dnešního textu. Čteme: „Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy.“ (v.7) Čím si je apoštol Pavel jistý? Je si jistý Božím jednáním a platností Božích zaslíbení. Tím si je jistý. Tím si je jistý a to i uprostřed utrpení. A to je další projev toho, když má člověk Krista v centru života. Jeho víra je posilována a utvrzována.

 A co chce ďábel? Ďábel chce, aby věřícího člověka přepadly pochybnosti. To zkouší už od rajské zahrady. Však si vzpomeňte jak se už do Adama a Evy snažil zasít semínko pochybnosti o Božím slovu. Říkal: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Genesis 3:1) Ďábel překroutil a zpochybnil Boží slovo. A to dělá i v utrpení? Rád řekne: „Neslíbil ti snad Bůh, že pošle anděly, aby tě střežili? Tak proč všechno to utrpení? Nezapomněl na tebe náhodou Bůh? A není to náhodou pro to, že pro něj nejsi dost dobrý?“ Takovými a podobnými slovy vás bude chtít zničit. Jeho cílem je okrást věřícího o jistoty.

 Ale člověk, který má Krista v centru svého života, je zakořeněn v Božím slovu a důvěřuje mu, má pevnou naději, má jistotu. Ta jistota není v síle mé víry, ale v síle mého Spasitele a Jeho zaslíbení. To je ta čtvrtá reakce na utrpení. Posílení našich jistot.

 Na začátku kázání jsem mluvil o měření, o měření duchovního zdraví. Tak co jste dnes naměřili? Jak reagujete na těžkosti? Vidíte mocnou Boží útěchu? Jste povzbuzeni? Jste zároveň povzbuzením? Máte pevnou naději a jistotu? Víte, to duchovní měření se liší od ostatních měření. Když změříte v autě olej a je ho tam dost, tak víte, že nemusíte nic dělat, je to v pořádku.

Nicméně, když měříte duchovní zdraví, tak nikdy nemůžete říct, že je to v pořádku. Myslím, že tady snad není nikdo, kdo by řekl, že utrpení snáší úplně bez problému. Všichni máme více či méně problém. A takovéto měření, by nám to mělo připomenout. Ale výsledkem by nemělo být to, že si začneme něco sugerovat, že začneme rychle vyvíjet aktivity, abychom dobře naměřili. Stejně tak by nepomohlo tomu, kdo si naměří zvýšenou teplotu sklepat teploměr. Teploměr jen měří stav a přestože teplotu na teploměru sklepnete, teplota stále zůstává.

Stejně je tomu i v duchovním životě. Nejde nám o to, abychom obstáli v nějakých měřítkách a srovnáních. Musí nám jít o to, aby Kristus byl centrem našeho života. To ostatní přijde samo pokud Kristus bude mít v našem životě to místo, které má mít. Takže pokud chceme něco měnit, pak dejme Kristu hlavní roli v našem životě? Jak? Prostě jednoduše o to prosme. Prosme o víru, prosme o to, abychom se na Něj ve všem uměli spolehnout. Utíkejme denně ke kříži a tam Jej prosme, aby měl více prostoru v našem životě, aby se stal středobodem našeho života, aby se stal jeho centrem. Proto jsme dnes měřili, jak na tom jsme. Toužíme Mu totiž být ještě blíže. Kéž by to bylo realitou v životě mně a každého z nás.