Michal Klus - Je psáno...

Dnešní text nám popisuje situaci, kdy apoštol Pavel a Silas poprvé dorazili na evropský kontinent. Bylo to v přístavním městě Filipis, dnes v severovýchodním Řecku. Bible nám popisuje setkání s Lydií, která je považována za první evropskou křesťanku. Dále tam také došlo k události, která je popsána v našem dnešním textu.

 Audio záznam naleznete zde.

Když je důkladně zbičovali, zavřeli je do vězení a žalářníkovi poručili, aby je dobře hlídal. On je podle toho rozkazu zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta. Když se žalářník probudil a uviděl, že jsou všechny dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli. Ale Pavel hlasitě vykřikl: "Nedělej to! Jsme tu všichni!" Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř a pln strachu padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a řekl: "Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?" Oni mu řekli: "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě." A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží. Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít. Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha. (Skutky 16:23-34)

Z dnešního textu bych chtěl zmínit tři zkušenosti Apoštola Pavla a Silase, které zažili v průběhu jediné noci. A myslím, že to jsou to zároveň tři zkušenosti, které více či méně sdílejí všichni následovníci Ježíše Krista. Podívejme se na ně.

1. Trpí pro Krista

                Všimněme si, co nám říká tento text. Čteme tam, že Pavla a Silase důkladně zbičovali. Bičování samo o sobě je nesmírně krutý způsob trestu. Tady čteme, že to navíc bylo pořádné, důkladné bičování. Ale tím to nekončilo, zavedli je do nejbezpečnější cely. A to určitě nebyla cela, jaké máme dnes. Na mysl nám přijde nějaká podzemní zatuchlá kobka se spoustou havěti. Navíc jim vložili nohy do klády. Mnozí víte, o co šlo. Šlo o dva trámy, ve kterých byly prohlubně na nohy, a které se k sobě pevně připevnily tak, aby se vězni nemohli pohybovat. Jako vězeň se takto nemůžete pohnout, nemůžete si zajít na záchod, nemůžete odkopnout dotěrné hlodavce. No hrůza. A proč toto drsné přivítání na evropském kontinentu?

                Kdybychom četli pasáž, která předchází náš dnešní text, našli bychom odpověď. Apoštol Pavel pomohl ženě, která byla posedlá. Jenže vychytralí lidé předtím využívali této její tragédie a vydělávali na tom velké peníze. A když ji Pavel pomohl, oni přišli o zdroj příjmu. Takže Pavel se Silasem sedí ve vězení, protože si cenili lidský život a měli soucit s člověkem. A křesťané si musí cenit lidského života.

V historii bychom našli spoustu podobných situací, kdy se lidé postavili za důstojnost lidského života a tedy za Boží věci a odnesli to. A Boží slovo nám na různých místech ukazuje, že naší povinností je v takových situacích nezůstat mlčet.

Dovolte jeden příklad. Před dvěma týdny jsme měli na seniorátním presbyterstvu přednášku o evangelickém faráři Ditrichu Bonhoefferovi. V době, kdy Hitler rostl k moci, mnozí evangelíci jen mlčeli. Ano, věděli, že mnoho věcí je špatně, ale mlčeli. Bonhoeffer byl jeden z těch, co odmítli mlčet. Razantně se vzepřel. Byl vyslýchán, zakázali mu kázat, ale on nepolevil. V roce 1943 byl zatčen a 9.dubna 1945, měsíc před koncem války, byl v koncentračním táboře Flossenbürg na přímý rozkaz Hitlera popraven.

Milí bratři a sestry, křesťané jsou povoláni, aby mluvili a jednali. Nejsme povolání k mlčení. Naší povinností je ozvat se proti nespravedlnostem a křivdám, pomoci těm, kdo jsou zotročování. Samozřejmě, naším hlavním úkolem je přinášet lidem pravdu o Bohu a o záchraně v Kristu. Nicméně ruku v ruce s tímto úkolem jdou i další úkoly, ke kterým nesmíme být slepí. A dnešní text nám zároveň připomíná, že taková aktivita bolí. Taková aktivita vás většinou neučiní populárním. Taková aktivita způsobí, že budou ti, kteří vás nebudou mít rádi. Takováto aktivita znamená, že si budete muset možná něco i vytrpět.

Dovolte ještě jeden příklad z dnešní doby. Paní Linda Gibbonsová strávila během uplynulých 17 let téměř 8 roků za mřížemi. Její zločin? Tiše protestovala proti umělým potratům, a to příliš blízko potratovým klinikám v Torontu. V Kanadě je zakázáno protestovat proti potratům v okolí potratových klinik a paní Gibbonsová to nerespektovala. Sama totiž podstoupila interrupci a chce ostatní lidem říci, jaká obrovská lež je za tímto potratovým průmyslem. Dělá to tiše. Prostě stojí s transparentem a je k dispozici. Po několika hodinách vždy přijde udání, přijede policie, odveze ji na několik dnů či týdnů do vězení. Když ji propustí, ona navštíví svoji rodinu a jde zase na své místo. Dělá to už tak 17 let. O této situaci by šlo mluvit dlouze. Ale to dnes nemůžeme. Otázkou je, zda mne Bůh nevyzývá, abych se v nějaké situaci ozval, abych jednal.

Ano, pokud chce být člověk věrný Bohu, nemůže mlčet. Ale když nebude mlčet, bude muset zaplatit cenu. Jsme na to připraveni? Nebo budeme raději mlčet a v kritických momentech se nevyjádříme. Ne, nejde o to, co řekneme na biblické hodině nebo manželce doma v obýváku. Jde o to, co řekneme veřejně lidem kolem nás. A samozřejmě nejde jen o to, co řekneme, ale ještě více o to, co uděláme.

Pavel se Silasem za svoje slova a činy trpěli. A jisté utrpení pro Krista čeká každého, kdo nebude mlčet. A teď samozřejmě nemluvíme o utrpění, které přichází jako důsledek našeho hříšného chování, ale o utrpení, které je důsledkem naší poslušnosti Bohu. Dovolte citát Komenského, který na základě Bible ukazuje, jaký má být postoj křesťana k utrpení: „Viděl jsem, že snadné je nejen činit, co Bůh chce, ale i vytrpět, co Bůh ukládá. Nejedni tu totiž snášeli od světa políčkování, plivání i bití, a přitom plakali radostí, vztahovali ruce k nebi a chválili Boha, že je uznal za hodné vytrpět něco pro Jeho jméno, aby tak v Ukřižovaného nejen věřili, ale také byli sami křižováni Jemu ke cti. Jiní, které to nepotkávalo, záviděli tamtěm se svatou závistí … To vše pak pochází z toho, že se Bohu tak oddali celou svou vůlí, aby nechtěli dělat nic jiného a nesnažili se být ničím jiným, než chce Bůh.“ 

                Mohli bychom citovat více a moc doporučuji si knihu Labyrint světa a ráj srdce přečíst. Komenský říká, že utrpení pro Krista křesťanům přináší radost. A to píše v době, kdy byli lidé pro víru a svoje postoje zabíjeni. Ale Komenský také vysvětluje, jak je to možné. Jsou tak oddáni Bohu, že nechtějí nic jiného, než co chce Bůh. Kéž bych to uměl. Kéž bychom to uměli. Ale v našem textu vidíme, že to Pavel se Silasem dokázali. A pokud to dokázali oni, je to dosažitelné i pro nás.

2. Oslavují Boha

                To, že Pavel se Silasem mají to správné nastavení, vidíme v tom, že modlitbami a zpěvem oslavují Boha. Podstoupili důkladné trestání, jsou ve vězení stovky kilometrů od domova, mají nohy v kládě a oni se modlí a zpěvem oslavují Boha. Máme dnes neděli cantate, to znamená, zpívejte. A ten dnešní text nám to dává do perspektivy. Nejde jen o to, že tady na bohoslužbách máme dnes zpívat hlasitě. Nejde jen o to, že máme mít pěvecké sbory. Nejde jen o to, že máme udělat dobrý koncert. Jde o to, abychom byli schopni písní a modlitbou oslavovat Boha i když jsme v zatuchlé kobce problémů, těžkostí, utrpení a bolesti. O tom má být neděle cantate.

                Právě píseň na Boží slávu má tu obrovskou moc, že obrací pozornost z našich problémů na Boží velikost. A proto je zpěv k Boží slávě tak důležitý. Spousta lidí, kteří obstáli v utrpení a těžkostech, vydává svědectví o tom, jak je přes ty těžkosti převedl zpěv písní na Boží chválu. A tak vás povzbuzuji, abychom zpívali. Všichni víme, že předchozí generace zpívaly mnohem více a já jsem přesvědčen, že je to proto, že trpěli mnohem více a věděli, jak se v těžkostech chovat. Mnozí naši dědečkové a babičky znají písně o mnoho slokách zpaměti. My dnes písně neznáme, málo zpíváme, protože máme pocit, že vše zvládneme sami. Ale to je přesný opak toho, co bychom jako křesťané měli dělat.

                Mnozí mi také řeknou, že dnes už není kdy zpívat. Změnila se zaměstnání, není tolik příležitostí. Ale to je většinou jen výmluva. Jde o to najít si ty příležitosti. My dnes máme úžasnou výhodu v tom, že si můžeme pustit ty písně z přehrávače a přidat se. Přehrávače máme doma, máme je v autě, nosíme je v mobilu či jinak v kapse. Možná nemůžete zpívat, ale můžete alespoň poslouchat a ztotožňovat se s těmi, kteří slaví Boha. A to zvládnete i pokud jste úplně bez hudebního sluchu. Nicméně, priorita je nejen poslouchat, ale zpívat.

                Ať už tak nebo onak, z celého srdce vás povzbuzuji, abyste se naučili dát prostor písní a zpěvu ve svém životě. Zpívejte nebo poslouchejte oslavné písně, když je vám dobře, abyste nemysleli jen na sebe, ale na Boha. Zpívejte, když je vám zle, abyste v Něm nacházeli úlevu, jako Pavel a Silas.

3. Zažívají Boží moc

                Vidíme apoštola Pavla a Silase, jak zpívají a oslavují Boha. A dnešní biblický text nám znovu ukazuje, že se Bůh přiznává k těm, kteří Jej oslavují, a to i ve vězení. Po tom, co je řečeno, že ti dva se modlili a zpěvem oslavovali Boha, čteme, že je ostatní vězňové poslouchali.

                Milí bratři a sestry, když důvěřujeme Bohu v jakýchkoli situacích, když Ho v jakýchkoli situacích veřejně oslavujeme a děkujeme Mu, tak si toho někteří lidé všimnou a budou nás poslouchat. Je v tom totiž něco nenormálního. Normální je nadávat a proklínat. Když křesťané děkují a oslavují Boha, lidé si toho všimnou.

                To druhé co se také děje je to, že Bůh se k našemu postoji přizná a ukáže svoji moc. Ne vždycky to bude takovým stylem jak v našem příběhu, ale garantuji vám Boží aktivitu. V našem příběhu se ta Boží aktivita projevila zemětřesením, po kterém se otevřely všechny dveře, a vězňům spadla pouta. Žalářník si chtěl vzít život. Ale i tady vidíme, že Pavel si váží lidského života. Mohl počkat, až se žalářník zabije a potom utéct. On ho ale zadrží a tak mu zachrání život. Ale tady ještě příběh nekončí. Žalářníkovi je jasné, že tady jedná Bůh. Padá na kolena a ptá se, co má dělat. Odpovědí jsou mu známá slova: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ (v.31) Potom jim Pavel vysvětlil pravdy evangelia a ještě té noci byl žalářník a všichni jeho lidé pokřtěni a radovali se z toho, že uvěřili v Boha. Bůh obrovským způsobem zasáhl do života mnohých. Navíc byli Pavel a Silas propuštěni z vězení.

                A kdy se začal ten příběh lámat? Bylo to po tom, co apoštolové snesli důkladné bičování a uprostřed noci se modlili a zpěvem oslavovali Hospodina. Milí bratři a sestry, je nás mnoho, kdo toužíme po Boží moci v našich životech. Mnozí hovoří o probuzení, mnozí by chtěli, aby uvěřil někdo z jejich okolí. Mnozí zkoušejí nejrůznější postupy a techniky. Ale v dnešním textu vidíme, že to, co je klíčové, je srdce vydané Hospodinu do té míry, že Jej oslavuji i uprostřed těžkostí a bolestí. To se musí dít v mém životě.

                Poslední dva týdny mi pořád v mysli rezonuje jeden klíčový verš. Je zapsán v 2.Korintským: „[Ježíš] za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“ (5:15) Bratři a sestry, prosím vás, nežijme sami pro sebe. Nežijme své životy ve víře, že se o nás Bůh bude starat. Nežijme své životy v přesvědčení, že On je tady pro nás. To všechno je jen druhotný efekt. Ono nejde o nás. Jde o Něj. A On zemřel a vstal z mrtvých proto, abychom my nežili sami sobě, ale žili pro Něj! A právě proto buďme připraveni snést i hanění. Právě proto Ho modlitbou a zpěvem oslavujme za všech okolností. Právě proto nežijme pro sebe, ale pro Něj. A potom uvidíme Jeho moc!

Audio záznam naleznete zde.